Historie pardubické rafinerie se začala psát kdysi dávno ve Vídni, kde David Fanto ve svém krámku prodával petrolej na litry. Nevedl si špatně, a proto se rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy.
Místo jako stvořené pro svůj záměr nalezl v Pardubicích, kde byla nejen voda a železnice, ale i rozvětvený průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889. Později vyrostly další objekty: odparafinovací a výrobna svíček. Kromě petroleje tak bylo celé rakousko-uherské mocnářství zaplavováno žlutými balíčky s nápisem Pardubitzer Paraffin Ceresin und Kerzenfabrik.
Oleje všeho druhu - vřetenové, vazelínové, válcové i těžké - začaly vytlačovat do té doby všeobecně uznávané americké výrobky, a to nejen v Rakousku, ale i v zahraničí. V roce 1907 změnil David Fanto podnik v akciovou společnost a sám se stal jejím komerčním radou. K akciovému kapitálu 12 milionů korun se družily závody v Uhrách, odbočky v Paříži, naftové doly v Boryslavi v Haliči, rozsáhlý park cisteren, ropných tankerů a přečerpávacích stanic. Sílu a dynamičnost si společnost uchovala i po první světové válce.
Ve dvacátých letech dvacátého století došlo ke sloučení všech rafinérií a v Praze bylo na Smíchově vybudováno ústřední ředitelství firmy. Z tuzemské gbelské ropy dokázal závod vyrobit nejlepší a nejlacinější výrobky, a stal se tak jediným zpracovatelem této suroviny. Později podnik zpracovával ropu perskou, ruskou, americkou, venezuelskou a rumunskou, která byla až do roku 1938 výhradní surovinou.
Firma začala vyrábět také autooleje, které se míchaly z amerických válcových olejů Continental-Brightstok a plnily se do drobných obalů pod značkou Fantolin. Během nacistické okupace došlo k pozastavení provozu rozpustidlové parafinky. V roce 1944 byly zahájeny práce na stavbě nové selektivní rafinace, které byly přerušeny nálety. Po dvojnásobném bombardování na sklonku druhé světové války zůstala ze závodu sotva čtvrtina.
Už v roce 1945 se začala z trosek a sutin stavět Pardubická rafinérie minerálních olejů, národní podnik. Základním článkem podniku bylo a dodnes zůstalo zpracování na atmosférické destilaci. Ta byla v roce 1943 rozšířena o vakuovou kolonu, v roce 1947 o filtrátovou destilaci a v roce 1955 o benzínovou odparku. Intenzifikace zařízení měla podstatný vliv na zvýšení objemu zpracovávané suroviny.
Národní podnik Pardubická rafinérie minerálních olejů se pod obchodním názvem Paramo v roce 1960 stává podnikem s výhradní výrobou speciálních asfaltů. Od začátku roku 1962 byl pardubický závod včleněn do Chemických závodů v Záluží v Krušných horách. Od roku 1966 bylo Paramo opět samostatným podnikem. Podstatné zvýšení výroby podniku nastalo po 1. září 1973, kdy byla uvedena do provozu nová atmosférická destilace ropy. Tehdy se výrazně zvýšila výroba paliv, tj. benzínů, motorové nafty a především topných olejů.
Akciová společnost Paramo po 1. lednu 1994, kdy došlo k její transformaci ze státního podniku, navázala na zodpovědnou práci předchozích generací.
Od konce roku 2000 je Paramo, a.s.
členem skupiny ORLEN Unipetrol, která vlastní stoprocentní podíl akcií firmy.
V roce 2003 byla
dokončena fúze s firmou Koramo Kolín a společnost Paramo tak posílila svou
pozici na domácím i zahraničních trzích.
Významným mezníkem v historii
společnosti Paramo byl rok 2005, kdy se stala součástí největší středoevropské
rafinérské a petrochemické skupiny PKN Orlen.
V letech 2021 a 2022 proběhla synergie mezi společností PARAMO, a.s. a ORLEN OIL. Výroba a prodej finálních olejů a plastických maziv ve společnosti PARAMO byly ukončeny a tyto výrobky na trhu nahradily produkty společnosti ORLEN OIL.